Z historie Charitního domova Moravec

Chceme-li hovořit o historii Charitního domova Moravec, nemůžeme vynechat tu nejstarší, která se k dnešnímu Domovu váže.

Louisin dům

Při výjezdu z obce Moravec po pravé straně směrem na obec Křižanov stojí jednopatrová budova s nápisem Louisin dům, která má ve štítě sochu Madony.

Dnes patří k Domovu, ale dříve to býval tzv. chudobinec. Tento chudobinec nechala postavit princezna Karola (později královna Saská, poslední potomek větve Vasů). Nejdříve vlastnila panství moravecké Louisa, princezna z rodu Vasů. Dcera Louisy, Karola, přišla na Moravec ve třinácti letech a zde se naučila česky. "Byla veselá, ráda se smála, dobromyslná. Zařídila si vedle svých pokojů kuchyň, kde sama vařila pro chudé, kteří denně přicházeli nebo jim jídlo lokaji donášeli".

Jelikož sama děti neměla, věnovala se Karola dobročinnosti. Protože Moravec ráda navštěvovala a lidé z Moravce ji vítali mezi sebe, nechala opravit kostel, postavit novou faru a novou kostelní věž.

Na počest své matky Louisy nechala postavit klášter - chudobinec pro 12 starých chudých lidí z Moravce.

Na provoz a ošetřování těchto nemocných pozvala Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského z polského Těšína. V době, kdy dům ještě nebyl dostavěn, byly sestry s nemocnými ubytovány na zámku Mitrov.

Dne 4. 11. 1881 byl chudobinec vysvěcen moraveckým farářem P. Kašparem Dundou a předán do užívání.

Sestry boromejky konaly ošetřovatelskou činnost v chudobinci, ale také se věnovaly ošetřování nemocných v rodinách na Moravci a v přilehlých obcích. Lékař zde nebyl, a proto veškeré léčení v případě nemocí zajišťovaly řádové sestry. Staraly se o staré, děti, a také prováděly trhání zubů.

V chudobinci byla rovněž zřízena učebna, kde se vyučovaly chudé dívky ručním pracím. Jejich činnost byla zaměřena i na vyučování v místní škole.

Hlavním zpovědníkem sester boromejek byl moravecký farář P. Kašpar Dunda. Sestry Boromejky působily na Moravci až do roku 1953.

Sanatorium Svatého Rafaela (t.č. Hlavní budova)

P. Kašpar Dunda přišel na Moravec v roce 1880, brzy si svojí upřímností, skromností a zbožností získal důvěru a přízeň svých farníků. Byl hlavním iniciátorem stavby Sanatoria svatého Rafaela. Základní kámen sanatoria byl položen 7. 9. 1905 a slavnostně vysvěcen a předán do užívání dne 25. 8. 1907.

P. Kašpar Dunda založil z některých františkářských terciářek "Družinu III. řádu sv. Františka na Moravci pod ochranou sv. archanděla Rafaela". Družina bydlela ve vlastní budově při Sanatoriu, vedla řeholní život v čele s představenou.

Sanatorium se velice brzy stalo vyhledávaným místem, kde se lidem vracelo tělesné zdraví pomocí vody studené - střiky, omývání, páry - parní lázně, odvarů z bylin a slunečních lázní.

Před druhou světovou válkou i během ní byla činnost Sanatoria velice omezena a již se v plné síle neobnovila. Po druhé světové válce se sice zdálo, že sestry Rafaelky budou moci obnovit svoji činnost v Sanatoriu. Přišla však léta padesátá a s nimi proti církevní politika komunistického režimu, jejímž cílem byla likvidace řeholních řádů, perzekuce a pronásledování kněží, řeholníků a řeholnic.

Zatímco řeholníci byli vyhnáni ze svých klášterů v noci ze 13. na 14. dubna 1950, řeholní sestry byly odsunovány na podzim téhož roku.

Ve dnech 26. a 27. září 1950 bylo 19 sester Rafaelek převezeno z Moravce do Rýžoviště v okrese Bruntál. Budova Sanatoria osiřela. Ale již za krátkou dobu měla plnit nové poslání.

Kněží a řeholníci, kteří byli nuceni opustit své kláštery, byli umisťováni do pracovních táborů, případně přidělováni k "PTP" (pokud byli zdraví a práce schopní), někteří byli internováni v internačních táborech. Pro ty, kteří již byli staří a práce neschopní, byli zřizovány "soustřeďovací tábory". Jeden ze soustřeďovacích táborů vznikl i na Moravci.

Dne 10. května 1951 byl v budově bývalého Sanatoria zřízen Charitní domov pro přestárlé kněze pod vedením České katolické charity v Praze. Kněží a řeholníků rychle přibývalo a už nebylo volného místa, kam umístit další. Proto byla k Charitnímu domovu pro duchovní dne 15. dubna 1953 přičleněna budova zaopatřovacího ústavu charity bývalého chudobince Louisin dům. Počet řeholníků a kněží v té době umístěných v Charitním domově na Moravci přesahoval 160.

V Domově panoval řád a řeholníci byli stále pod dohledem. Je třeba vyzdvihnout velké úsilí, mnohdy až hrdinství, řeholních sester z řádu de Notre Dame a Rafaelek, které se snažily různá příkoří na řeholnících a kněžích vynahradit péčí a láskyplnou službou.

Po roce 1960 Domov fungoval jako jakási "úschovna" kněží a řeholníků, odkud si je příslušníci státní bezpečnosti "vyzvedávali" k výslechům a také do vazby.

Novostavba

Vzhledem k tomu, že se zvyšoval počet kněží, přistoupily sestry de Notre Dame roku 1976 k výstavbě nové budovy, nazvané Novostavba.

K realizaci stavby přijela zednická parta z Těšínska. Proto, aby zedníci nemuseli často dojíždět, si opodál postavili dva malé domečky. V jednom z nich se do nedávné doby nacházela mateřská škola. Sestry nebyly schopny samy financovat tak velkou akci. Proto se konaly různé sbírky a významně přispělo i brněnské biskupství. Svému účelu byla Novostavba slavnostně předána dne 28. 5 1981 při oslavě 100. výročí založení Louisina domu.

Po "sametové revoluci" v roce 1989 (i o něco dříve) se mohli kněží a řeholníci vracet do svých klášterů a do svých domů. Mnoho jich toho využilo a obyvatel Domova začalo ubývat.

Z tohoto důvodu se vedení České katolické charity rozhodlo zlepšit životní podmínky obyvatel zmenšením počtu obyvatel na pokojích a také tím, že do Domova mohli být přijímáni muži laici, od roku 1993 i ženy - farní hospodyně, matky kněží i ostatní ženy.

V Domově se vystřídalo více než 600 kněží a řeholníků, z nichž je více než 230 pohřbeno na moraveckém hřbitově.

Dnes je Domov otevřený nejen pro kněze, řeholníky a řeholnice, ale pro všechny seniory, kteří chtějí své stáří prožít v prostředí lidské důvěry, v podmínkách pro důstojný život s individualizovanou péčí až do závěru svého života.